• SLUNEČNÍ AKTIVITA:

  DOMINANTNÍ FAKTOR V DYNAMICE KLIMATU

  by

  Dr. Theodor Landscheidt

  Schroeter Institute for Research in Cycles of Solar Activity

  Nova Scotia, Canada

  Původní anglický text/original text

  

     1. Změny "Sluneční konstanty" v 11letém cyklu slunečních skvrn (sunspot cycle) a klimatické efekty

  Cirkulace atmosféry, která způsobuje počasí, je poháněna sluneční energií. Klimatem se nazývá souhrn počasí přes periodu delší než rok. Tento souhrn také záleží na toku sluneční energie. To samé platí pro změny v energii toku způsobované proměnlivou aktivitou slunce. Satelitní data ukazují, že "sluneční konstanta" S je proměnná. Sluneční záření (jeho příkon) se snížilo od maxima slunečních skvrn v roce 1979 do minima v roce 1986, zvýšilo se znovu směrem k dalšímu maximu v jedenáctiletém cyklu, a snižuje se nyní v sestupné fázi. To přišlo jako překvapení, protože se neočekávalo, že tmavé sluneční skvrny s jejich silným magnetickým polem (interferencí?) zvyšují volný tok energie z nitra slunce vně. Navíc P. V. Foukal a J. Lean [22]ukázali, že jasné výtrysky (faculae) v okolí slunečních skvrn zvyšují dokonce více než sluneční skvrny, když aktivita roste silněji, takže dochází k přírůstku slunečního záření.

  Vědci z IPCC trvají na tom, že odpovídající proměnlivost sluneční konstanty (Delta S) je menší než 0.1% a nemá žádný dopad na klimat který by se mohl projevit v porovnání se skleníkovým efektem [94].Navíc nedokázali přijmout fakt, že množství 0.1% v literatuře se vztahuje k absolutní amplitudě sinusových změn sluneční konstanty, a nikoli k celé změně z minima na maximum nebo naopak [25, 32, 39]. Obrázek Figure 1 podle C.Fröhlicha [25] to ukazuje zřetelně. Data na vrcholu obrázku, které navrhl HF' , představují měřítko NIMBUS-7. Vyhlazená křivka představuje 81-denní klouzavý průměr vztahující se k intervalu tří rotací slunce po 27 dnech. Vodorovná osa představuje zkoumanou periodu, nahoře v rocích, dole ve dnech od začátku roku 1980. Svislá osa představuje sluneční konstantu s měřítkem S ve W/m ².Stupnice uprostřed obrázku Figure 1 značí rozsah desetiny procenta. Když toto měřítko je vzato k měření změn vyhlazené křivky od maxima slunečních skvrn v roce 1979 k minimu v roce 1986, výsledkem je Delta S přibližně odpovídající - 0.22%.   Vědci z IPCC nemohou popřít toto vyšší číslo na základě toho, že to není obvyklá praxe přistoupit k celkové změně tímto způsobem, protože postupovali stejně vztažením vzrůstu globální teploty k minimu na konci devatenáctého století a nikoli k dlouhodobému průměru teplot.

  Podle satelitních měření, střední hodnota sluneční konstanty je S =1367 W/m ².   0.22% z tohoto množství energie odpovídá 3 W/m ². Tento výsledek může také být vyčten z obrázku Figure 1. Maximum vyhlazené křivky je na 1374.2 W/m ² a minimum na 1371.2 W/m ² . Proměnlivost 0.22%nemá efekt na celkový klimat. Sluneční konstanta definuje množství energie která právě dopadá na vnější vrstvy sluneční atmosféry.  30% této energie není absorbováno atmosférou, ale odraženo. Navíc, musí být započteno, že osvícená část plochy země tvoří pouze čtvrtinu povrchu na který tato tepelná energie je předávána. Takže pouze 239 W/m ² je dostupných k ohřevu atmosféry. Dále pak, proměnlivost 3 W/m ² má klimatický efekt pouze 0.53 W/m ². Jaký vliv to má na globální teplotu záleží na tom, jaký model všeobecné cirkulace je přijat pro vyjádření citlivosti klimatu. C.Fröhlich [25]dochází k výsledkům mezi 0.3° a 1.4° C / W/m ². Když zvolíme střední hodnotu 0.85° C / W/m ² , abychom se vyhnuli nadhodnocení, pak klimatický efekt 0.53 W/m ²přináší teplotní efekt 0.45° C. Zvolená střední hodnota leží uvnitř rozsahu daném literaturou [19,31, 33, 82, 87, 89, 115]. Dokonce i pokud je v obrázku Figure 1 zvolen čtyřikrát delší vyhlazovací interval, proměnlivost sluneční konstanty dosahuje 2.2 W/m ² [74]s teplotním efektem 0.33° C.

  Změny globální teploty o 0.45° nebo 0.33° C v průběhu sedmi let nemohou být shledány zanedbatelnými. Toto vše je více než je sledovaný vzrůst teploty během posledních sta let, který dosáhl celých 0.4°C. Z hodnoty 0.5° C, citované v literatuře, 0.1°C musí být odečteno, protože je důsledkem zahřívání městských oblastí, které způsobuje neurčitý (spurious) růst globální teploty [39].Sledovaná klimatická data, která sledují rytmus jedenáctiletého slunečního cyklu, indikují, že efekt proměnlivosti dopadajícího záření je podpořen pozitivní zpětnou vazbou nebo stochastickou resonancí. Tato forma resonance zahrnuje souhru náhodnách a periodických vlivů. Šum může zlepšit odezvu na malé periodické nebo kvaziperiodické signály, takže malý vstup je schopen vnést změny velkého měřítka. [80, 116].Tento efekt je silnější v nelineárních systémech s vysokou hladinou šumu.

  Atmosféra splňuje tyto podmínky. K. Labitzke and H. van Loon [51] objevili statisticky významnou vazbu mezi tepelně závislou 30-hPvýškou ve stratosféře a extrémem v jedenáctiletém slunečním cyklu (sunspot = cyklus slunečních skvrn), která ovlivňuje (involves=obklopuje?) troposféru a je silnější ve speciálních geografických regionech. Je projevem zpětné vazby nebo resonance výchylek, že teplotní rozdíl mezi minimem a maximem jedenáctiletého cyklu dosahuje 1.8° C a v troposféře stále (jen) 0.9° C [50]. V subtropické troposféře tato diference dosahuje dokonce 2° C [70].Severní a jižní polokoule ukazují takovou závislost teploty na cyklu slunečních skvrn zrcadlově obráceným způsobem. Geografické předávání teplotního efektu potvrzuje hypotézu, že dochází k modulaci Hadleyovy buňečné cirkulace (that a modulation of Hadleycell circulation is involved ) [95].Experimenty s modely prokázaly, že větry v nižší stratosféře mohou mít vliv na cirkulaci v troposféře [84].Silné změny teploty sledující jedenáctiletý cyklus slunečních skvrn nebyly sledovány pouze v posledních desetiletích. Podle M. Stuiver, P. M. Grootes, and T. F. Braziunas [109] "GISP delta ¹⁸O" klimatický záznam ukazuje těsný vztah s jedenáctiletým cyklem slunečních skvrn po stovky let. Tato data ukazují na regionální změny teploty o 2.6° C, následující rytmus slunečních skvrn.

     2.Gleissbergův cyklus sluneční aktivity a klimatické změny

  Pro klimat, sedm let je dosti krátký interval. Efekty, způsobované proměnlivostí celkového záření, se stávají efektivnější, pokud jejich účinek trvá déle. Milankovitch-ova teorie ve své moderní formě okazuje, že změna o 0.1% účinkující po velmi dlouhou dobu může způsobit opravdovou dobu ledovou [49]. Takže může být očekáváno, že 90ti letý Gleissbergův cyklus aktivity slunečních skvrn, který moduluje intenzitu jedenáctiletého cyklu, má významný potenciál shromáždit přebytky dopadajícího záření, nebo způsobit stále se snižující úroveň toku energie (radiant flux density), částečně odtud Gleissbergův cyklus může dosáhnout délky až 120 let [58].Figure 2 podle J.A. Eddy [17] ukazuje silnou intenzitu změn v jedenáctiletém cyklu slunečních skvrn. Pokud spojíme vrcholky obálkové křivky, minima Gleissbergova cyklu se objeví okolo let 1670 (Maunderovo minimum), 1810 a 1895. Jsou označeny černými šipkami. Každé z těchto lokálních minim má časovou souvislost s chladným klimatem na severní polokouli. Čím hlouběji sluneční aktivita klesla, tím hlouběji klesla i teplota.

  Na obrázku Figure3 podle E. Friis-Christensen and K.Lassen [24] se tento vztah stává dosti zřejmým. Tlustá křivka ukazuje tepltu na severní polokouli (pravá stupnice), zatímco tenká čára představuje délku jedenáctiletého cyklu (levá stupnice), zahrnující roky 1865 až 1985. Při té příležitosti, tento dojemný synchronizmus je vytvořen na základě toho, že délka cyklu není podstatná, ale že pouze intenzita aktivity slunečních skvrn by mohla vnést potenciální klimatický efekt. Navíc délka jedenáctiletého cyklu je měřítkem jeho intenzity. Krátké cykly generují vysoká maxima slunečních skvrn, zatímco dlouhé cykly jsou charakteristické slabou sluneční aktivitou. Friis-Christensen a Lassen ukázali, že tato korelace pokračuje zpět do 16. století. [68]. C. J. Butler [10] potvrdil tyto výsledky, když prozkoumával anglická teplotní data od roku 1796. Spolu s výsledky získanými Labitzkem a van Loonem je tato indikace že vliv slunce na klimat je výrazně silnější než vědci z IPCC předpokládají.

  Tito vědci, kteří šířili horečnatý strach v osmdesátých letech předpovídáním klimatické katastrofy nemohou popřít, že v té době zde nebyly žádné publikace ukazující na vztah mezi sluneční aktivitou a klimatem, které by byly brány vážně. Vztah na obrázku Figure 4 byl presentován na mezinárodním symposiu o klimatu "Weather and Climate Responses to Solar Variations" v Boulderu, Colorado, již roku 1982 [55]. Graf ukazuje série záznamů teploty podle H. H. Lamba C. D. Schönwiese ve spodní části, radiokarbonové dotování podle J. E. Eddyho [16] — zastupující data odrážející sluneční aktivitu — pokrývající interval od roku 1000 do roku 1950 nahoře, a prostřední data jsem odvodil ze semikvantitativního modelu cyklické solární aktivity. S a M označuje Spoererovo minimum a Maunderovo minimum aktivity slunečních skvrn, zatímco O ukazuje na středověkké klimatické optimum, které časově souviselo se silnou sluneční aktivitou. Synchronismus těchto tří časových sérií, pokrývajících 950 let, prodlužuje vztah zjištěný Friis-Christensenem a Lassenem o 550 let zpět do minulosti a otvírá možnost dlouhodobé předpovědi, protože data na druhé křivce jsou založeny na výpočtu a mohou být prodlouženy do budoucnosti. Na tomto základě jsem předpověděl v roce 1982, že můžeme očekávat snižování teplot po roce 1990 a pravděpodobně novou "malou dobu ledovou" okolo roku 2030. V dalších příspěvcích (do konferencí) jsem tuto předpověď upřesnil [58,59, 63]. Také jsem očekával výrazně slabší aktivitu slunečních skvrn po roce 1990. Pomalu vzrůstající nový cyklus slunečních skvrn, který začal v květnu 1996, vypadá, že následuje předpovězený trend.

  Když satelitní pozorování prokázala, že sluneční konstanta je proměnná, (phenomenological) regresní modely byly vyvinuty, které odhadovaly proměnlivost v dopadajícím záření v uplynulých desetiletích a stoletích. Model vyvinutý D.V. Hoytem and K. H. Schattenem [39], znázorněný na obrázku Figure 5, je založen na datech, založených na dočasných změnách konvektivní energie transportu nebo konvektivních tocích uvnitř slunce. Tyto změny zahrnují délku solárního cyklu, rovníkovou rychlost rotace slunce a strukturu slunečních skvrn. Tento model solárního záření má pouze dva parametry: amplitudu proměnlivosti jedenáctiletého cyklu a Gleissbergův cyclus. Tlustá křivka na obrázku Figure 5 ukazuje výstup modelu. Odpovídající svislá osa nalevo má měřítko dopadajícího záření ve W/m ².   Čárkovaná čára představuje vyhlazené roční průměry proměnlivosti teploty severní polokoule (měřítko napravo) pro roky 1700 - 1879 podle B. S. Grovemanaa H. E. Landsberga [28], a pro roky 1880 až po současnost podle J. E. Hansenaa S. Lebedeffa [30]. Tyto dvě křivky ukazují těsnou korelaci, která ukazuje na silný vztah mezi sluneční aktivitou a klimatem.

  Protože přímé měřítko Delta S není dostupné před rokem 1978, je důležité, že sledování povrchu magnetismu hvězd slunečního typu přináší proměnlivost záření až 0.6% [84].Proměnlivost tohoto řádu ve sluneční aktivitě může vysvětlit klimatické rysy jako je "malá doba ledová", zvláště pokud je předpokládáno, že všeobecná magnetická síť, která pokrývá povrch fotosféry i při minimu slunečních skvrn, se ztrácí během snížených aktivit (lulls = ospalá období) typu Maunderova minima.Každá čtvrtá ze sledovaných hvězd je ve stavu srovnatelném s Maunderovým minimem slunce [84].Jedna hvězda — HD 3651 — byla dokonce sledována právě při přechodu mezi cyklickou a Maunderovou minimální fází. To ukazuje periodické chování s dobou okolo 12 let a pak zastavení fluktuace tak, jak aktivita jeho povrchu klesá na velmi nízkou úroveň. [84].To ukazuje že slunce má mnohem větší potenciál v proměnlivosti záření než bylo předpokládáno. Satelitní sledování od roku 1978 pokrývá pouze malou část rozsahu proměnlivosti slunce. S. Baliunas a W. Soon [2]navíc ukázali, že krátké cykly hvězd vytvářejí silnější magnetickou aktivitu a vyzařování než dlouhé cykly. To potvrzuje výsledky publikované Gleissbergem, FriisChristensenem a Lassenem.

  Když se měří ekvivalentní šířka vysoce vybuzených fotosférických čar (high excitation photospheric line) C 5380 Av solárním vyzařovaném spektru od roku 1978, W. Livingston objevil, že se zvětšila v síle o 0.081 mA během 12 let. Z toho lze vyvodit teplotní vzestup o 4.6° K, v řádu magnitudy větší než proměnlivost sledovaná satelitem. Protože změna intenzity absorbčních čar ukazuje na změnu ve vyzařování, D.V. Hoyt a K. H. Schatten [39] předpokládají že zde jsou komponenty měnícího se vyzařování za úrovní slunečních skvrn, výtrysků (faculae) a magnetických sítí, které nejsou dosud známy. Kandidáti mohou být ty, které by tyto nově objevené silné toky elektricky nabité plazmy tekoucí pod povrchem slunce, které prstencovitě ohraničují (ring) sluneční póly okolo asi 75° šířky a připomínají tryskové proudy v zemské atmosféře. Také zde jsou toky plazmy podobné jako pozemské stálé větry (trade winds) [104]. Protože se tyto proudy plazmy pohybují o asi 10% rychleji než jejich okolí, výsledné třecí síly (shear) vytvářejí (induces) koncentrace v magnetických polích "zmrzlé oblasti" (frozen), které vedou k silnější magnetické aktivitě. Je očekáváno, že výzkum těchto rysů bude vést k novému popisu a lepšímu vysvětlení sluneční aktivity. Trvalý vzrůst intenzity čáry C 5380 A přes 12 let, sledovaný Livingstonem, je nezávislý na jedenáctiletém cyklu. To se zdá ukazovat na delší cyklus sluneční aktivity. Je toto Gleissbergův cyklus, nebo nový dosud neznámý cyklus ?

      3. Proměnlivost v slunečním ultrafialovém záření a klimatické modely

  Změny v ultrafialovém záření slunce jsou mnohem větší, než ve viditelném rozsahu. Ultrafialový rozsah spektra leží mezi 100 A a 3800 A. Vlnové délky nižší než 1500 A jsounazývány extrémě ultrafialové (EUV). Proměnlivost ve vyzařování mezi extrémy jedenáctiletého cyklu slunečích skvrn dosahují 35% v rozsahu EUV [119],20% na 1500 A [21],a 7% okolo 2500 A [34,97].Na vlnových délkách nad 2500 A proměnlivost dosahuje stále 2% [21].V čase energetických slunečních erupcí, ultrafialové (UV) záření se zvyšuje o 16%. Při maximu slunečních skvrn EUV záření zvyšuje teplotu v ionosféře o 300% v porovnání s minimem [21].Ale nejvíce významné je, že UV záření pod 2900 A je kompletně absorbováno ozónem ve stratosféře. Výsledný vzrůst teploty je zvyšován (augmented) pozitivní zpětnou vazbou, jak UV záření také generuje nový ozón. Satelitní pozorování ukazuje, že obsah ozónu roste o 2% od minima slunečních skvrn k maximu [113].D. Rind a J. Overpeck pracují na modelu, který vysvětlí, jak vzestup teploty ve stratosféře ovlivňuje cirkulaci v troposféře. J. D. Haigh [29]již odhadl tento efekt v kvantitativních termínech a ukazuje, že teplota v subtropech a cesty severoatlantických bouří jsou zvláště dotčeny.

  Proměnlivost záření není jediná cesta, kterou slunce ovlivňuje klimat. Mezi energetickými slunečními erupcemi a galaktickým kosmickým zářením modulovaným slunečním větrem na jedné straně a elektrickými parametry atmosféry na druhé, existuje spojení, jehož síla kolísá o 10% v rozmezí dní, roků a dokonce desetiletí [113].Nejdůležitější změna je nacházena v dolů směřující aktuální hustotě ovzduší, která se plynule mění (downward air-earth current density, which flows) mezi ionosférou a povrchem. R. Markson a M. Muir [71]ukázali, jak toto ovlivňuje bouřkovou aktivitu, zatímco B. A. Tinsley [113]předpokládá, že elektricky indukované změny v mikrofyzice mraků (elektrické zmražení, electrofreezing) podporuje tvorbu jader ledu a formování mraků. Tyto přístupy mají výhodu být nezávislé na dynamickém vztahu (coupling) mezi různými vrstvami atmosféry, proto tato proměnlivost ovlivňuje celou atmosféru. Pročež vědci z IPCC, kteří prohlašují, že zde není žádné fyzické vysvětlení vlivu slunce (solar impact) na klimatické změny si nemohou být vědomi odpovídající literatury.

    4. Kosmické záření, sluneční vítr a globální pokrytí oblačností

  Zatím nejpřesvědčivější argument, podporující silný vliv sluneční aktivity na klimatické změny, je v přímé vazbě mezi pokrytí oblačností a kosmickými paprsky, objevené H. Svensmarkem and E. Friis-Christensenem [111] v roce 1996. To ukazuje obrázek Figure 6. Oblaka mají stokrát silnější efekt na počasí a klimat než kysličník uhličitý v atmosféře. Dokonce i kdyby se obsah CO2 v atmosféře zdvojnásobil, jejho vliv by byl vyrušen, pokud by se pokrytí oblačností zvýšilo o 1%, jak bylo ukázáno as shown by H. E. Landsbergem [53]. Svensmarkův a Friis-Christensentův výsledek má proto velký význam. Tenká křivka na obrázku Figure 6 představuje měsíční průměrné množství neutronů měřené pozemním monitorem v Climaxu, Colorado (pravá stupnice). To je nepřímé měřítko síly galaktických a slunečních kosmických paprsků. Tlustá křivka vynáší 12ti měsíční klouzavý průměr globálního pokrytí oblačností vyjádřené jako změna v procentech (levá stupnice). Ta je založena na stejnoměrném (homogeneous) sledování prováděném geostacionárními satelity nad oceány. Tyto dvě křivky ukazují těsnou korelaci (vzájemná závislost). Korelační koeficient je
  r = 0.95.

  Krátkodobá proměnlivost v intenzitě kosmických paprsků způsobovaná energetickými slunečními erupcemi má stejný efekt, ačkoli kratší. Graf ukazuje, že silné kosmické paprsky jdou spolu s větším pokrytím oblačností, zatímco slabé kosmické paprsky toto pokrytí omezují. Celkové pokrytí oblačnosti se zmenšilo od jeho vrcholu na konci roku 1986 ke dnu (bottom) uprostřed roku 1990 o více než 3%. Podle pozorování V. Ramanathana,B. R. Barkstroma, a E. F. Harrisona [91], oblaka mají (net?) chladící efekt -17 W/m². Svensmark a Friis-Christensen [111]vyvozují ze zmenšení tohoto chladícího efektu mezi roky 1986 a 1990, že dopadající sluneční záření se zvětšilo o asi 1.5 W/m²během těchto tři a půl let. Změna tohoto řádu je dosti poznamenatelná, protože celkové zvýšení radiace kysličníkem uhličitým shromážděné od roku 1750 bylo odhadnuto IPCC, že nepřekračuje 1.5 W/m². To znamená, že kosmické paprsky, silně modulované sluneční aktivitou, dosáhly během tři a půl roku efektu, pro který akumulace kysličníku uhličitého v atmosféře potřebuje staletí. To ukazuje zřetelně, že co bylo očekáváno od skleníkového efektu, bylo nadhodnoceno v porovnání s vlivem slunce na změnu klimatu, které se projevilo jako nejdůležitější faktor.

  Také je zde fyzikální vysvětlení tohoto efektu: sekundární ionty produkované kosmickými paprsky slouží jako kondenzační jádra s hygroskopickými vlastnostmi které zlepšují (enhance) tvorbu mraků [4, 15, 23]. Mezitím, H. Svensmark [112]rozšířil svůj výzkum, který nyní pokrývá interval od roku 1980 do roku 1996. Jako předtím, korelace mezi pokrytím oblaky a kosmickým zářením je velmi těsná. Nepřímé měřítko intenzity kosmických paprsků, které registrují myony (myons) namísto neutronů, jdou zpět do roku 1937. Když H. Svensmark [112]porovnal tato data s globální teplotou na severní polokouli, znovu našel silnou korelaci, která značí, že vztah mezi kosmickými paprsky, pokrytím oblačností a globální teplotou je skutečná.

  Základní příčina, že slunce ovlivňuje (modulation) kosmické paprsky, není úroveň aktivity slunečních skvrn, ale proměnlivá síla slunečního větru . Tento nadzvukový výtrysk (supersonic outflow) plazmy pochází z velmi horké korony slunce a přenáší ionizované částice a magnetická pole ze slunce. Když se rozšiřuje směrem k hranicím slunečního systému, částice kosmických paprsků spolu vzájemně reagují (interacting ) se ztrátou energie. Když sluneční vítr fouká silně, kosmické paprsky jsou slabé, a když se kosmický vítr ztrácí, kosmické paprsky se stávají silnými. Nejvyšší rychlosti ve slunečním větru jsou způsobovány energetickými slunečními erupcemi a koronálními dírami. Silné erupce (flares and eruptive prominences) se vyhýbají maximu slunečních skvrn a dokonce se vyskytují těsně k jejich minimu. Takže sluneční skvrny nejsou dobrý indikátor síly slunečního větru [65].Jako kosmické paprsky, které mají takovýto silný dopad na pokrytí oblačností, jsou silně ovlivňovány (modulated) eruptickými rysy sluneční aktivity, vliv (contribution) slunce na klimatické změny nemůže být déle označován za zanedbatelný. Toto je vše významnější (more), takže již popsané změny v dopadajícím záření mají jen přídavný efekt.

  D. Rind a J. Overpeck [93] ukázali, že přinejmenším polovina vzestupu teploty od konce malé doby ledové může být přívlastek (attributed to) k souběžnému vzrůstu dopadajícího slunečního záření. D. Hoyt a K. H. Schatten [39]posoudili své vypracované výsledky následovně: "Podle záznamů, my věříme, že slunce hraje hlavní roli v přirozených dlouhodobých (secular) klimatických změnách na časové stupnici od desetiletí po staletí." .  E. S. Posmentier, W. H. Soon a S. L. Baliunas [88, 107]konečně odvodili z modelu založeného na stejných slunečních faktorech jako byl Hoyt-Schattenův model, že 78% nárůstu teploty mezi roky 1885 a 1987 může být vysvětleno proměnlivostí dopadajícího slunečního světla (irradiance). Další statistické experimenty podporují tento výsledek, ačkoli pomíjejí Svensmarkův efekt a ostatní vztahy země-slunce, které jsou nezávislé na záření. Zde nezbývá mnoho místa pro člověkem způsobovaný skleníkový efekt. H. N. Priem [90]příhodně poznamenává:

  • "Poslední studie ukazují, že sluneční aktivita spíše než změny (parciálního?) tlaku CO jsou důležitý, pravděpodobně dominující urychlující klimatický faktor ... Současné a předpokládané lety vesmírných sond (spacecraft) věnovaných studii sluneční a "solar-terrestrial" (slunečně-zemní) fyziky budou proto pravděpodobně muset nést více z porozumění změnám klimatu než dirigované odhadování (orchestrated assessments) politicky motivovanými mezinárodními panels(porotci?) zaujatými proti globálnímu oteplování výlučně způsobovanému urychlovaným (enhanced) skleníkovým efektem"

  Svensmarkův a Friis-Christensenův objev osvětlil námitky IPCC (že exogenické faktory jsou energeticky příliš slabé na to, aby měly dopad na globální teplotu) jako ukazující špatným směrem. Primární kosmické paprsky, které řídí (regulate) pokrytí oblačností, vkládají (inject) do atmosféry celkovou energii, která odpovídá intenzitě hvězd na noční obloze. [23].J. G. Roederer [95]se dostal blíže k realitě se svou poznámkou:

  • "Ovšemže, tento energetický argument není platný pro vysoce nelineární, komplexní systémy, jako je spojení atmosféra - oceán - kryosféra (zóna s ledem?) - biosféra. Je velmi dobře známo, že komplexní systémy se mohou chovat chaoticky, například následovat velmi odlišnou cestu po nejmenší změně v počátečních nebo okrajových podmínkách, nebo reagovat na nejmenší poruchy (perturbation). Ve vysoce nelineárních systémech s velkými zásobami skryté (latent) energie jako je atmosféra - oceán - biosféra, globální přesuny energie mohou být vybuzeny velmi malým vstupem, procesy, které záleží mnohem více na jejich prostorovém a teplotním uspořádání (pattern), než na jejich velikosti."

   5.Selhání klimatických předpovědí vědců z IPCC

• Precizní předpověď která dokazuje přesnost je ostrým kritériem pro schopnosti vědy. Protagonisté globálního oteplování zůstávají s prázdnýma rukama v tomto ohledu navzdory velké materiální a personální podpoře (expense). V osmdesátých letech S. Schneider z Národního centra pro atmosférický výzkum (National Center for Atmospheric Research in Boulder, Colorado) předpověděl ve své knize "Global Warming" veliký skok v teplotě, odtátí polárních ledovců, přelití moří přes pevninu, hladovění v epidemických rozměrech a kolaps ekosystému. Dnes již to není bráno vážně. Ještě další klimatologové také dělali předpovědi v osmdesátých letech, o které se již nestarají. C. D. Schönwiese [99],obvykle kritický a obezřetný ve svém úsudku, stále předpokládal v roce 1987 vzrůst teploty o 4.5° C do roku 2030, ačkoli pouze jeko horní limit. Myslel, že úroveň moře v německém zálivu (German Bay) by mohla vzrůst o 1.5 m do roku 2040 a v oceánu okolo Indie dokonce o 2 až 3 m. Projekce této teplotní předpovědi dává 11.8° C pro rok 2100. Na konferenci o klimatu ve Villachu v roce 1985 obdobné předpovědi byly presentovány veřejně. IPCC v létech 1990 a 1992 stále předpovídali, že globální teplota bude stoupat o 1.9° - 5.2° C do roku 2100 [100]a ačkoli tento vzrůst úrovně moře (hladiny) o 1.10 m byl možný [36].

  Všechny tyto předpovědi byly vyvráceny jako neudržitelné. Bylo přijato, že globální teplota stoupla o 0.5° C během posledních sta let. Ještě během posledních padesáti let teplota zůstávala přibližně na stejné úrovni, ačkoli dokonce 70% člověkem vyprodukovaného oxidu uhličitého bylo vypuštěno do atmosféry během této doby. Od roku 1940 do roku 1970 teplota klesala, a podle satelitních dat, dostupných od roku 1979, která jsou v sobrém souladu s daty naměřenými z balónů [27],trend v nižší troposféře zůstával na -0.06° C za desetiletí. Předpověď IPCC z roku 1992 se prokázala tak přehnanou, že musela být přizpůsobena realitě o tři roky později snížením rozsahu vzrůstu na 1° - 3.5° C do roku 2100. Tak jako pro vzrůst hladiny moře, IPCC mezitím připustila (ve souladu se shodou ve specializované literatuře) [3]) , že mořská hladina stoupla o přibližně 18 cm během posledních sta let. Podle M. Baltucka a kol. [3]je velice pravděpodobné, že vzrůst hladiny má přirozené příčiny (is due to natural causes) a není ovlivňován člověkem přes skleníkový efekt.

  Rozpor mezi předpovědí IPCC a daty získanými sledováním vystupuje velmi zřetelně jako teploty v oblastech pólů. Všeobecný model proudění (ovzduší), představený IPCC v roce 1990, předpovídal pro oblasti blízko pólů pro CO2zdvojnásobený vzrůst teploty o více než 12° C [13].Pokud by to byla pravda, během posledních 40 let s jejich strmým vzestupem koncentrací CO2, měl by být zaznamenán trend ohřevu o několik °C. Opak je pravdou [20].Spojené výzkumy amerických, ruských a kanadských vědců ukazují, že teplota povrchu v arktickém regionu sledovaná mezi roky 1950 a 1990 se snižuje. Klesla o 4.4° C v zimě a o 5° C na podzim [43].Satelitní data, dostupná od roku 1979, také neindikují vzrůst teplot. [105].To souhlasí s daty, publikovanými světovou Sítí pro monitorování ledovců (Glacier Monitoring Network in Zurich), podle které 55% ledovců ve vyšších nadmořských výškách zvyšuje růst (are advancing) v porovnání s 5% okolo roku 1950.

  Hlavní důvod neslučitelnosti předpovědí IPCC a sledovaných dat je nedostatek vhodnosti všeobecného modelu proudění (general circulation models, GCM) pro účely dlouhodobých klimatických předpovědí. GCM je vynikající nástroj pro výzkum ve spojení s daty, jejichž fyzika právě začíná vycházet najevo. V takových případech kvantitativní a kvalitativní aspekty vzorků dat mohou být zkoumány, což se vyvíjí, pokud určující proměnné jsou měněny.Cíl (point) zde je učit se, ne předpovídat. Vývoj v nezměrném komplexu nelineárního klimatického systému se zpětnými vazbami propojenými atmosférou, oceánem, kryosférou a biosférou může být předpovězen, pokud vůbec, pouze pro dosti krátké intervaly.

  GCM jsou založeny na stejném typu nelineárních diferenciálních rovnic, které přiměly E. N. Lorenze v roce 1961, aby vzal na vědomí, že dlouhodobé předpovědi počasí jsou nemožné, protože atmosféra je mimořádně citlivá na počáteční podmínky. Je nepochopitelné, že motýlí efekt (Butterfly Effect) by měl zmizet, když se interval předpovědi změní z několika dnů na desetiletí a staletí. Někteří klimatologové připouštějí, že zde je problém.C. D. Schönwiese [100]k tomu poznamenává:

  • "V důsledku toho by jsme měli připustit, že klimatické změny nemohou být předpovězeny.
    Je v pořádku, že různorodé a komplexní procesy v atmosféře nemohou být předpovězeny přes teoretický limit měsíce pomocí výpočtů krok za krokem v modelech proudění, ani dnes, ani v budoucnosti. Ještě zde je možnost pdmínečných předpovědí. Podmínkou je, že speciální faktor uvnitř komplexu vztahů příčina-následek je tak silný, aby jeho efekt zřetelně převažoval nad všemi ostatními faktory. Navíc, chování tohoto dominujícího příčinného faktoru musí být předvídatelné s jistým nebo vysokým stupněm pravděpodobnosti."

  Zmiňovaným dominujícím příčinným faktorem má být člověkem způsobovaný skleníkový efekt. Nicméně, zde není přesvědčivý důkaz, že to je význačný faktor, který zřetelně převažuje (clearly dominates) nad všemi ostatními, které mají vliv na klimat. Výsledek, presentovaný zde, ukazuje zřetelně, že proměnlivá sluneční aktivita je přinejmenším nezanedbatelný faktor a pravděpodobně jediný opravdu dominující. Mimoto, skleníkový efekt je opačný (contrary) k Schönwiesovým podmínkám tím, že není předvídatelný s vysokým stupněm pravděpodobnosti, jak ukazuje neadekvátní výkonnost předpovědí IPCC. Navíc, je dosti nejisté, zdali zdvojnásobení obsahu CO2 v atmosféře nastane. V osmdesátých letech byly domněnky, že ke zdvojnásobení dojde v roce 2030. Nyní J. P. Peixoto a A. H. Oort [86] očekávají zdvojnásobení v roce 2200. Další sporný bod je, jak dlouho CO2 zůstane v atmosféře, několik set let, nebo jen pět let? Nové výsledky od P. Dietze a T. V. Segalstada ukazují, že kratší rezistence je mnohem pravděpodobnější než očekávaná. Navíc, J. Barrett ukázal, že všechna tato energie může být absorbována v nižší atmosféře (voda, aerosol a CO2)za současných podmínek. Konečně, v GCM bylo předpokládáno, že populace planety, zodpovědná za tvorbu (antropogenického) CO2, bude růst na 11.5 miliardy na konci příštího století. Poslední statistické přehledy publikované OSN (UN), "World Population Prospects: The 1996 Revision", uklazují zřetelně, že růst očekávaný IPCC je utopický a bude muset být opraven ostře dolů, což dramaticky sníží tuto hrozbu. V letech 1950 - 1955 globální míra plodnosti (česky plodnosti; global total fertility rate; světový průměr počtu dětí narozených jednou ženou za její život) byl pět, výbušně nad mírou obnovy, která je 2.1 dětí. V letech 1975 - 1980 míra porodnosti klesla na čtyři. V současné době dosahuje 2.8 a pokračuje v poklesu. V Evropě tato míra klesla o 20% během posledních deseti let a je nyní 1.4. To samé platí pro Rusko a Japonsko. Rozvojové země nejsou vyjímkou. V Bangladéži míra porodnosti klesla z 6.2 na 3.4 během deseti let. Takže výstup CO2 bude mnohem nižší než je odhadovaný v GCM výpočtech.

  Když se tyto rovnice, které jsou zamýšleny representovat klimatický systém, podrobí první integraci s antropologickými vlivy drženými jako konstantní, pak výsledek může být porovnán s druhou integrací založenou na vlivu vzrůstu CO2, výstup může být považován za přesvědčivý pouze pokud diferenciální rovnice representují fyziku klimatického systému přesně a kompletně. Také tyto podmínky jsou daleko od toho, aby byly splněny. Nejenom že nevíme dosti o bohatosti detailů komplexních zpětnovazebních problémů [114],ale je zde také základní nedostatek dat. Navíc jsou zde technické a matematické obtížnosti. J. P. Peixotoa A. H. Oort [86]příhodně okomentoval:

  • "Integrace plně provázaného modelu zahrnujícího atmosféru, oceány, pevninu a kryosféru v tak různých vnitřních časových měřítcích klade téměř nepřekonatelné těžkosti v hledání konečného řešení, dokonce i pokud by všechny zasahující procesy byly zcela známy."

  Osudová (fatal) vada ovšemže je, že malé odchylky od ideálních počátečních podmínek mohou vést na dosti různé směry ve vývoji klimatu. C. Wiin-Christensen a A. Wiin- Nielsen [117]správně vystihli, že výsledná omezená předvídatelnost je nepřekonatelná, pokud má vazbu na danou nelinearitu diferenciální rovnice.

       6.Cykly sluneční oscilace ovlivňují sluneční skvrny a klimat

  IPCC tvrdí (holds):

  • "Proměnlivost slunce během dalších 50 let nebude způsobovat prodloužený vliv významný v porovnání s efektem zvyšování koncentrací CO"

  Ovšemže, pokud, opačně k postoji IPCC, slunce je bráno vážně jako dominantní (převažjící) faktor klimatických změn, to otvírá možnost předpovídat rysy klimatu správně bez jakékoli podpory superpočítačů. Řada příkladů bude představena. Chaotický charakter počasí a klimatu nestojí v cestě takovým předpovědím. Citlivá závislost na počátečních podmínkách je pouze platná s ohledem na procesy uvnitř klimatického systému. E. N. Lorenz zdůraznil, že pouze neperiodické systémy jsou postiženy (plagued) omezenou předvídatelností. Externí periodické a kvaziperiodické systémy mohou pozitivně ovlivňovat rytmus klimatického systému. To není pouze případ periodické změny dne a noci a Milankovitchova cyklu, ale také s proměnlivostí výstupu sluneční energie potud, pokud je periodický či kvaziperiodický. Jedenáctiletý cyklus slunečních skvrn splňuje tyto podmínky, ale nehraje dominantní roli při předvídání. Nejvýznamnější jsou sluneční cykly, které jsou bez vyjímky vztaženy k základní sluneční oscilaci okolo centra hmoty solárního systému a formují zlomek, ve kterém cyklus má rozdílnou délku, ale obdobná funkce je integrována (Most important are solar cycles which are without exception related to the sun's fundamental oscillation about the center of mass of the solar system and form a fractal into which cycles of different length, but similar function are integrated). Teorie slunečního dynama vyvinutá H. Babcockem, první stále základní teorie aktivity slunečních skvrn, začíná od úvahy, že dynamika magnetického cyklu slunečních skvrn je poháněna rotací slunce. Tato teorie ještě pouze započítává pouze spin moment (spin = točit se jako při předení), vztažený k rotaci slunce kolem své osy, ale ne již jeho orbitální úhlový moment vztažený k jeho velmi nepravidelné oscilaci okolo centra hmoty solárního systému (center of mass = CM).

  Obrázek Figure7 ukazuje tento základní pohyb, popsaný Newtonen [85] před třemi stoletími. Je řízen (regulated) distribucí hmot velkých planet (Jupiter, Saturn, Uran a Neptun) v prostoru (ve vesmíru, in space). Graf ukazuje relativní pozici na ekliptice (zdánlivá dráha slunce) středu hmoty (malý kroužek) a slunečního středu (křížek) pro roky 1945 až 1995 v heliocentrickém souřadném systému. Velká tlustší kružnnice znamená sluneční povrch. Po většinu času CM se nalézá mimo sluneční tělo. Široké oscilace se vzdáleností až 2.2 poloměru slunce mezi dvěma centry jsou sledované tenkou oběžnou drahou která může vést k těsnému přiblížení (encouters) center jako v roce 1951 nebo 1990. Příspěvek slunečního orbitálního úhlového momentu do jeho celkového úhlového momentu není zanedbatelný. Může dosáhnout až 25% spin momentu [60].Původní úhlový moment se mění od -0.1 x 10⁴⁷do 4.3 x 10⁴⁷ g cm²s^-1 nebo obráceně, což je méně než čtyřzáhybové (forty-fold) zvětšení nebo zmenšení. Takže je myslitelné že tyto změny mají vztah ke kolísavému fenoménu (úkazu) ve sluneční akticitě, zvláště pokud je zváženo, že sluneční úhlový moment hraje důležitou roli v dynamové teorii sluneční magnetické aktivity.

  Proměnlivost sluneční rovníkové rychlosti o více než 7%, jdoucí spolu s proměnlivostí ve sluneční aktivitě, byla sledována v nepravidelných intervalech [54, 56]. To může být vysvětleno pokud zde je transfer (přenos) úhlového momentu ze sluneční orbity na spin (krouživé vrtění?) jeho osy. Navrhl (propose) jsem takové spin-orbit párování na dvě desetiletí [56, 57].Část tohoto vztahu (coupling = párování) by mohlo vést od slunečního pohybu k jeho vlastním magnetickým polím. Jak ukázal R. H. Dicke [14], nízká korona může působit jako brzda na sluneční povrch. Velké planety, které řídí (regulate) sluneční pohyb okolo CM, přenášejí více než 99% úhlového momentu slunečního systému, zatímco slunce je omezeno na 1%. Takže je zde velký potenciál úhlového momentu, který může být přenášen z vnějších planet na otáčení (revolving) slunce a případně na (spinning = otáčení jako vřeteno při předení) slunce.

  Dynamika pohybu slunce okolo středu hmoty může být definována kvantitativně změnou jeho úhlového momentu. Míra (rate) změny je obvykle měřena odvozením. V některých ohledech klouzavá kolísavost (running variance) přináší informativnější výsledek. Ta používá (applies) dobře známé vyhlazení dvou, tří či více následujících čtení kolísavosti, a čtverec standardní odchylky. Po sobě jdoucí hodnoty klouzavé kolísavosti vedou pozornost na změny proměnlivosti a zdůrazňují dynamický proces (Consecutive values of the running variance draw attention to the variation in variability and accentuate dynamical processes) [98].Obrázek Figure 8 zobrazuje devítiletou klouzavou kolísavost orbitálního úhlového momentu pro roky od 730 do 1075. Devítiletá klouzavá kolísavost (variance) byla zvolena protože úzké oběžné dráhý (narrow orbits) se silnějším zakřivením má právě tento cyklus délky a přináší zajímavé výsledky. Překvapivě, vzorek na obrázku Figure 8 je tvarován pětizáhybovou symetrií. Z důvodu jednoduchosti jsem nazval tyto rysy "big hands" (velké ruce) a "big fingers" (velké prsty). Objevují se stejným způsobem v minulém a následujícím tisíciletí. Jejich pětizáhybová symetrie není jejich jedinou zajímavou kvalitou. Jsou spojeny (linked) do cyklů, které hrají důležitou roli ve vztahu slunce - země. Cyklus "big hand" (velká ruka) má délku 178.8 roku. P. D. Jose [41] předvedl v jeho pionýrské počítačové analýze slunečního pohybu, že cyklus této délky se objevuje v datech slunečních skvrn. Silnější cyklus objevený W. Dansgaardem a kol. [63]v profilu izotopu kyslíku v ledovém jádru pod táborem Camp Century má délku 181 let, blízkou 178.8 rokům. To ukazuje na vztah ke klimatu. Je nápadné, že Gleissbergův cyklus je právě polovina délky "big hand" (velká ruka) cyklu. J. F. W. Negendank,A. Brauer a B. Zolitschka [83]nalezli 88letý cyklus v (warves - usazeninách?) jezera kráteru Holzmaar, který pokrývá 13 tisíc let. Délka cyklu "half big hand" (polovina velké ruky) je 89.4 roku. To ukazuje znovu na spojení s klimatem.

        7.Cyklus 36 let ve sluneční aktivitě a v klimatu

  Cykly velkých prstů (big fingers) nají střední délku 35,8 roku (178.8 roku [big hand] / 5 = 35.76 roku [big fingers]). Jsou těsně spojeny se sluneční aktivitou. Shodují se s maximy a minimy Gleissbergova cyklu a otvírají možnost předpovídání této rozhodné fáze na mnoho let dopředu [62, 63]. Jak bude ukázáno níže, také definují délku 22.1letého magnetického cyklu aktivity slunečních skvrn (Haleův cyklus). Pokud se zaměříme na klimatické změny, 36leté cykly nejsou nové. Francis Bacon [102]již ukázal na cyklus v Nizozemí s délkou mezi 35 a 40 lety s chladnými a vlhkými fázemi následovanými teplými a suchými obdobímí. E. Brückner [7]objevil tento cyklus opět v roce 1887. Demonstroval, že fenomén (předváděl, že jev) proměnlivosti klimatu v rozdílných oblastech ukazuje synchronní fázi v cyklu okolo 33 až 37 let. Již tehdy také tušil spojení se sluneční aktivitou. H. W. Clough [11, 12] sledoval tuto představu a našel Brücknerův cyklus nejen ve dvanácti meteorologických proměnných, ale také ve slunečních skvrnách a zvláště v proměnlivosti délky 11 letého cyklu slunečních skvrn. D. V. Hoyt a K. H. Schatten [39]myslí, že realita tohoto cyklu je potvrzena daty ze skandinávských letokruhů, které ukazují tento rytmus přes stovky let. S odkazem na Brücknerovu domněnku o spojení se sluneční aktivitou se ptají, který index sluneční aktivity by mohl odpovídat (conform) s 36letým cyklem. Zde presentovaný výsledek zodpovídá tuto otázku.

  Obrázek Figure 9 podle P. D. Jonese [40] ukazuje časovou sérii let 1850 až 1987 ročních středních teplot vzduchu při povrchu zprůměrovaných přes severní polokouli, vyjádřené jako odchylky ve °Cz referenční periody let 1951 až 1970. Šipky označují počáteční fázi cyklů velkých prstů (big finger, BFS), které padnou do rozsahu dat. Trojúhelníček na vrcholu křivky ukazuje na počáteční fázi cyklu velké ruky (big hand, BHS) v roce 1933. BFS v letech 1867, 1901 a 1933 se časově shodují s překvapivými teplotními maximy na vyhlazené křivce. BFS 1968 ovšem indikuje nejnižší hodnotu klesajícího trendu, který začal po BFS v roce 1933. Je zřejmé, že to je opačné k fázi vzorků BFS. Oproti statistickým výzkumům, semikvantitativní model presentovaný zde může dát vysvětlení, které se zdá řešit problém náhlého fázového skoku v slunečně-pozemských cyklech dotud nepředvídatelných a nevysvětlitelných.

  Experimentování s elektricky a mechanicky řízenými zařízenémi ukazuje, že v uzlovém bodě, kde odpověď systému je nulová, fáze se může posunout o pi radiánů. Počáteční fáze cyklů velkých prstů je takový uzlový bod. Navíc je rozhodné, že BFS 1933 je ve stejném čase, jako počátek cyklu veklké ruky. Takové uzlové body vyšší v hierarchii zlomků cyklů odvozených od slunečních pohybů okolo CM způsobí (induce) obrácení fází nebo další formy nestability v podřízených cyklech. Toto bude ukázáno na řetězu příkladů. Další BHS bude dosažen v roce 2111. Takže nový BFS rytmus je očekáván, že vydrží po dlouhou dobu. Epocha přicházející BHS fáze roku 2007 by měla přijít současně s dalším nejnižším bodem (dnem, bottom) globální teploty.

  Druhá harmonická cuklů velkých prstů je často tak důležitá, že je základní. Tlouštka "Lake Saki varves" (usazenin na dně jezera ?) je vztažena k lokálním srážkám (dešťovým; precipitation): nejtlustší jsou vztaženy k velmi vlhkým rokům a nejslabší k velmi suchým rokům [101].Mohu ukázat, že maxima tlouštek jsou v sourodém vztahu (consistently correlated) s cykly půlek velkých prstů se střední délkou 17.9 let. Analýza pokrývá roky 700 až 1894, téměř dvanáct století. Model "Monte Carlo" a Studentův t-test dávají t=8.2 pro 33 stupňů volnosti. Nulovou hypotézu o neexistenci spokení mezi studovanými proměnnými lze odmítnout s vysokou úrovní významnosti (P < 6 x10 ^-7 ) [62].

  Cykly BFS představují minima klouzavých odchylek (running variance) ve slunečním oběžném (orbital) úhlovém momentu. Také maxima jsou prokazatelně relevantní (mající vztah k věci). Nazval jsem je Velké konečky prstů (big finger tips, BFT). Objevují se na obrázku Figure 10, který ukazuje Palmer Drought (palmerská vyprahlost) index pro USA. Měřítko svislé osy je procento plochy, pokryté vyprahlostí. Šipky vyznačují po sobě jdoucí období BFS a BFT. Před začátkem Velké ruky v roce 1933, označené otevřeným trojúhelníkem, začátek velkých prstů (S) se časově shoduje s maximy vyprahlosti a konečky prstů (T) s jejich minimy. Po BHS 1933 je vztah (correlation) s cykly prstů zachován jako takový zachován, ale opačná fáze změnila rytmický vzorek. Nyní BFT odpovídají vrcholům vyprahlosti a BFS jejich minimům. Tento nový rytmus je stabilní od roku 1933. Je zde dobrá šance, že bude pokračovat do příštího BHS v roce 2111. Farmáři ve Spojených státech mohou očekávat vlhký klimat okolo dalšího BFS v roce 2007.

  Dále, co je významem těch černých teček na obrázku Figure 10, které střídavě jdou s maximy a minimy vyprahlosti a také podléhají obrácení fáze? Ony označují zlatou sekci (Golden section, zlatý řez) mezi BFS a BFT. Pětizáhybová symetrie v dynamice slunečních oscilací okolo centra hmoty slunečního systému, viditelné na obrázku Figure 8, zakládá vztah mezi slunečním pohybem a zlatou sekcí, jak tyto významné proporce jsou těsně vztaženy k číslu 5 [45].To ukazuje tento zastrašující vztah, všechny rohy pravidelného pětiúhelníku (základní geometrickou representací čísla pět) jsou spojeny úhlopříčkami. Pětivrcholová hvězda se objeví, pentagram, jehož vzájemně se protínající čáry tvoří ucelenou (complex) síť zlaté sekce. Uvnitř této hvězdy se objeví nový pentagram, který obsahuje další hvězdu uvnitř dělení zlaté sekce, atd., v nekonečné sekvenci dělení (fractal sequence).

  Jak je ilustrováno na obrázku Figure11, zlatá sekce dělí rámcovou strukturu jako čárový segment, povrch, kružnici nebo jakýkoli další ohraničenou (delimited) vlastnost takže poměr celku k větší části (major) se rovná poměru větší části k menší (minor). Bod G představuje iracionální zlaté číslo (Golden Number)
  G = 0.618... To dělí výšku jednotky chrámu (unit height of the temple) na větší (0.618...) a menší (0.3819...). K vyhledání větší (major) pro segment čáry, musí být násoben 0.618. Násobení 0.362 dává menší (minor). Jak základní oscilace slunce okolo CM záleží na hmotách a pozicích velkých planet, vztah se zlatou sekcí se rozšiřuje na celý solární systém. A. N. Kolmogorov [47], V. I. Arnol'd [1], a J. Moser [79]prokázali teoreticky, že stabilita slunečního systému je zavěšena (hinges - jako dveře v pantech) na zlaté sekci. Je rozhodující, jak víme z publikací od G. J. Sussmana a J. Wisdoma [110], stejně jako odJ. Laskara [67], že oběžné dráhy planet jsou chaotické. V mé práci "The CosmicFunction of the Golden Section" [64] (kosmické funkce zlaté sekce) jsem ukázal v praxi, jak zlatá sekce, která zůstává pro stabilitu v protipólu k nesatbilitě, udržuje chaotické oběžné dráhy planet stabilní. Střední hodnota poměru vzdálenosti perihélia (přísluní) od sousedních planet, od Merkuru po Pluto, zahrnující střední vektor radiusu planet, se jeví (turns out) být velmi blízký zlatému číslu G. Odchylka této střední hodnoty a G je tak malá jako 0.002. Pětizáhybové (fivefold) množství má hluboké kořeny v přírodě. Nejsou zde čtyři, ale pět fyzikálních sil. Pouze zapomínáme že elektromagnetismus je složen z rozdílných sil. První Maxwellovo sjednocení elekřiny a magnetismu a později elektromagnetismus a slabé síly byly spojeny k vytvoření elektricko-slabé (electro-weak) síly [44].

  Obrázek Figure 12 podle R. Mogeyho [78]představuje další příklad, úrovně vody ve Velkém jezeře (Great Lake; Michigan-Huron). Po BHS 1933, označeném vyplněnou křivkou, se nejnižší úrovně časově shodují s BFS (S, vyplněné šipky) a úrovně vrcholků s BFT (T, otevřené šipky). Pokles (deep) podle těchto dat může být očekáván okolo roku 2007 a nový vrchol okolo roku 2025. Ploché trojúhelníky ukazují na druhotný (secondary) vrcholek úrovně, vztažený k menšímu (minor) 0.382 ze zlaté sekce mezi BFS a BFT fázemi.

  Zlatá sekce má také svojí značku, pevně vztaženou na 11letý cyklus slunečních skvrn. Spolehlivá data jsou dostupná od roku 1750. Ukazují vzrůstající roli cyklu se střední délkou 4.3 roku [73].Střední délka cyklů činí 11.05 roku. Menší (minor) z této střední délky dává 4.2 roku. Odtud, maximum jedenáctiletého cyklu padá do menšího (minor) ze zlaté sekce. Klesající křídlo cyklu má délku většího (major). To přispívá ke stabilizaci sluneční aktivity která je charakterizována jevy vytvářenými (generated) nestabilitou.

  Magnetické cykly hvězd slunečního typu ukazují stejnou strukturu tvarovanou zlatou sekcí. [64].Histogram na obrázku Figure 13 podle EOS [18] ukazuje rozložení vysoce energetických slunečních erupcí uvnitř 11letého cyklu. Důrazy (accents) jsou nastaveny zlatou sekcí uvnitř subcyklů tvořených vzrůstající a klesající částí celého cyklu. Tento vzorek se opět objevuje (recurs) v pozemských cyklech. Tři křivky na obrázku Figure 14 podle H. H. Lamba [52] spojují jedenáctiletý cyklus slunečních skvrn s bouřkovou aktivitou ve střední Evropě. Na vrcholu grafu, po sobě jdoucí minima a maximum slunečních skvrn mezi nimi je označeno malou šipkou. Horní křivka představuje počet dnů s bouřkovou aktivitou pro léta 1810 až 1934 v Kremsmünsteru, křivka uprostřed frekvenci blesků (thunderstorm=hromů) v letech 1878 až 1934 ve Vídni a křivka dole počet hodin kdy se zablesklo (struck by lighting) v Bavorsku mezi 1833 a 1879. Vrcholky všech křivek padají do mešího (minor) a většího (major) slunečních podcyklů. Fáze zlaté sekce jsou označeny otevřenými trojúhelníčky.

  Magnetický cyklus slunečních skvrn, 22.1 roku, také nazývaný Halův cyklus, je pravým cyklem sluneční aktivity. Skupiny slunečních skvrn se obvykle skládají z předcházejících a následujících skvrn s různou magnetickou polaritou. Se zahájením nového cyklu se polarita obrací. Takto se původní polarita obnovuje pouze každý druhý cyklus. Když je vypočtena pozice většího (major) ve zlaté sekci uvnitř cyklu velkých prstů, padne přesně na délku Haleova cyklu (35.76 roku × 0.618 = 22.1 roku). To pomáhá omezovat nestabilitu, která je zahrnuta v sluneční aktivitě. V klimatu ja Halův cyklus převažujícím (dominant) rysem (feature) v globálních záznamech teploty vzduchu na moři, sestávajících z teplot měřených na palubách moří v noci [9], v (detrended?) teplotních záznamech pro střední Anglii z let 1700 až 1950 [72], a v indexu vyprahlosti (drought severity) zahrnujícím různé oblasti západu Spojených států [77]. Větší ze zlaté sekce uvnitř cyklu velké ruky (178.8 roku × 0.618 = 110.5 roku) dává obdobný výsledek. Japonští vědci našli cyklus právě této délky ve slunečních skvrnách, když na data aplikovali frekvenční analýzu [120].  

     8. Cykly malých prstů: pevné základy pro předpovědi slunečních erupcí a klimatu

  Všudypřítomná představa ve vědě současných dnů je termín "fraktál" (fractal), vytvořený (coined) B. B. Mandelbrotem. Fraktál je geometrický tvar, jehož struktura je taková, že zvětšení nebo zmenšení o daný faktor dává původní objekt. Podobnost sama sobě (self-similarity) na různých stupnicích je výtečná (pre- eminent) vlastnost fraktálů. Sluneční cyklus, odvozený z pokybu slunce okolo středu hmoty, tvoří takový fraktál. Velké prsty ve velkých rukách obsahují malé ruce s malými prsty (small fingers, SF). To se stává zřejmé dalším rozvedením. Obrázek Figure 15 ukazuje tříletá klouzavá odchylka slunečního oběžného úhlového momentu. Zakroužkovaná čísla na vrcholu značí období (epoch) BFT. Konečky (tips) malých prstů (SFT) jsou označeny malými čísly. Svislé tečkované čáry značí počáteční fázi velké ruky v roce 1933. Teoretická střední délka cyklu malých prstů je
  178.8 roku / 5 / 5 = 7.2 roku. Malé prsty také ukazují "morfologické" anomálie (neobvyklosti). Občas je zde ruka, která má pouze tři nebo čtyři plně vyvinuté prsty. Je zde široký rozsah odchylek od střední délky cyklu malých prstů. Ovšemže, všechny tyto variace mohou být spočítány a předpovězeny.

  Začátek cyklu malého prstu (SFS) má zvláštní význam. Sluneční oběžný úhlový moment L dosahuje extrému (krajní výchylky) v těchto fázích a dL/dt se stává nulovým. Na obrázku Figure 16 podle R.Howarda [37] jsou znázorněny dvě takové počáteční fáze na konci roku 1967 a na začátku roku 1970. Byly způsobeny (initiated) heliocentrickou konjunkcí Jupitera, zdaleka největší z velkých planet, se středem hmoty CM. Svislá osa je měřítkem rychlosti slunečního otáčení. V obou těchto případech se vyskytl rázný (strinking) skok ve sluneční rotaci. Ve starších desetiletích byl tento jev také sledován [54].Protože sluneční rotace okoo své osy a slineční aktivita jsou spojeny, není překvapující, že energetické sluneční erupce se shromažďují okolo SFS, jak mohlo být předvedeno v práci publikované v roce 1976 [54]. Tento vztah je tak spolehlivý, že na jeho základě může být předpovídáno. Má dlouhodobá předpověď silných slunečních erupcí a geomagnetických bouří, pokrývajících šest let, dosáhla kvality předopovědi 90%, ačkoli se takové jevy vyskytují v dosti nepravidelných (irregular) intervalech. Ze 75 událostí v kvalitativně definovaných kategoriích, 68 se vyskytlo v předpovídaném čase. [57, 60, 61]. Výsledek (outcome) předpovídacího experimentu byly zkontrolovány astronomy W. Gleissbergem, J. Pfleidererem a H. Wöhlem, stejně jako Space Environment Services centrem (středisko pro služby vesmírného prostředí) v Boulderu v Coloradu. Velmi silné geomagnetické bouře v roce 1982 a okolo roku 1990 byly také správně předpovězeny několik let před těmito událostmi. [56, 60].

  Předpovědi energetických slunečních bouří jsou důležité také pro klima, protože zvětšují (enhance) sluneční vítr a oslabují galaktickou kosmickou radiaci, která podle Svensmark a Friis-Christensena má silný dopad na pokryv oblačností. Takže již není nevysvětlitelné, že jsem správně předpověděl na mezinárodním sympoziu o klimatu v Boulderu, tři roky před touto událostí, že vyprahlost v Sahelu bude končit v roce 1985 [55].

  Obrázek Figure 17 ukazuje, jak těsně cykly malých prstů a energetické sluneční erupce jsou spojeny. Graf představuje rozložení všech erupcí X-paprsků X => 6 [81], sledovaných od roku 1970 do roku 1996, uvnitř normalizovaného cyklu malého prstu. Zvýšení (intense) erupcí X-paprsků (X-ray eruptions) má silnější dopad než záře (flares) roztříděné do optických jasností. Tučné šipky označují následné počáteční fáze SFS cyklu. Je zřejmé, že erupce se koncentrují do omezeného rozsahu před a po SFS. To je již dostatečné, aby na tom byl založen hrubý odhad. Ještě mnohem více odlišné vzorky se objeví, když se vezme v úvahu zlatá sekce. V grafu, jedna polovina většího (major) ze zlaté sekce leží za první SFS a druhá polovina před dalším SFS, zatímco menší (minor) je uspořádán (arranged in) mezi. Vyplněné trojúhelníčky ukazující dolů po první SFS označují fáze, na kterých se erupce koncentrují. Leží přímo za první SFS, na hranici první poloviny většího (major), a na menším (minir) a větším (major) uvnitř tohoto rozsahu. Otevřené (open; prázdné) trojúhelníčky značí utišení (lull) v erupční aktivitě. V polovině menšího z rozsahu před následujícím SFS je všechno obráceno. Vzorky před a p SFS jsou antisymetrické. Pravděpodobnost, že toto rozložení je náhodné (due to chance) je P = 1.3 x 10 ^-15, ačkoli vzorky zahrnují pouze 33 velmi energetických X-paprskových erupcí. Když 163 X-paprskových erupcí v rozsahu od 2 do X < 6 [81] je prozkoumáváno ke zkontrolování vzorku (pattern) na obrázku Figure 17, pak skeptická nulová hypotéza může být zamítnuta na úrovni P = 7 x 10 ^-10.  197 X-paprskových erupcí v rozsahu od X = 1 do X < 2 dává P= 2.7 x 10 ^-11 . Vztah je tak zjevný, že na něm může být založena splehlivá předpověď.

  Po publikování tohoto výsledku, další silná erupce, X9 záře (flare=plápol) nastala 6. listopadu 1997. Zapadla přesně do jedné z aktivních fází na obrázku Figure 17.

  Základní příčina slunečních modulací kosmických paprsklů, které řídí (regulate) pokryv oblačností, není počet slunečních skvrn, ale měnící se síla slunečního větru, jak již bylo zmíněno. Nejvyšší rychlosti ve slunečním větru, až 2500 km/s, jsou tvořeny (generated) energetickými slunečními erupcemi (sluneční výtrysky -flares- a eruptivními výčnělky -prominence), které dokonce přispívají ke kosmickým paprsklům. Sluneční kosmické paprsky mají dopad na sílu slunečního větru, ale ukazují kolísání odlišné od galaktických kosmických paprsků, které vstupují do slunečního systému zvenčí. Energetické sluneční erupce se vyhýbají (shun) slunečním maximům [18] a vyskytují se dokonce poblíž jejich minim. Počet erupcí nezáleží proporcionálně na intenzitě 11letého maxima slunečních skvrn. Obrázek Figure 18 ze sborníku Sluneční geofyzikální data [106]zobrazují měsíční počet sledovaných září (flare) v cuklech slunečních skvrn čísl 20 až 22.    Cyklus 20 s nejvyšším měsíčním počtem slunečních skvrn R = 106 byl mnohem slabší než cyklus číslo 21 (R = 165) a cyklus číslo 22 (R =158), ale vytvářel (produced) téměř tolik září, jako cyklus číslo 21 a značně více než cyklus číslo 22. Také je překvapující, že cyklus číslo 22, téměř tak silný jako cyklus číslo 21 co do slunečních skvrn, vytvářel tak nízký počet září ve vztahu k jeho předchůdcům (predecessor). Slunečně-pozemská spojení jako Svensmarkův efekt jsou mnohem více závislé na energetických erupcích než na slunečních skvrnách. V tomto ohledu nejsou převažující maxima slunečních skvrn, ale zvláštní fáze v cyklech malých prstů, jak je ukázáno na obrázku Figure 17.

  Bohaté množství publikací ukazuje na spojení mezi geomagnetickými bouřemi a počasím [60, 103, 113, 118] . Takže je poučné, že zde je také vztah mezi rychlostí slunečního větru a geomagnetickou aktivitou (r = 0.74) [46]. Z druhé strany jsou geomagnetické bouře těsně vztaženy k slunečním erupcím, ja ukazuje satelitní sledování, které sleduje příčinný řetěz of výtrysku (outburst = propuknout ven) energie na slunečním povrchu k poruchám (disturbance) zemského magnetického pole. Odkazy na mnoho případů spojení mezi slunečními erupcemi a jevy v počasí (weather phenomena) jsou dány v literatuře. Typický příklad je výzkum R. Scherhaga [96] a R. Reitera [92], kteří ukazují, že kvalita předpovědí počasí se významně zhoršuje v čase slunečních erupcí. Popsaný efekt není zanedbatelný. Například M. Bossolasco a kol. [6] sledovali zvýšení bouřkové aktivity o 60% po slunečních erupcích. Takový efekt slunečních erupcí, dobře známý celá desetiletí, by měl být brán vážně i IPCC, zvláště proto, že Svensmarkův efekt samotný má silnější váhu než antropogenic (způsobený lidmi) skleníkový efekt.

  Již dříve bylo zmíněno že Hoyt and Schatten zahrnuli strukturální změny ve slunečních skvrnách, když sestavovali svůj model, který odráží spojení mezi proměnlivým slunečním ozářením (irradiance) a globální teplotou na zemi. Velké sluneční skvrny mají zřetelně odlišitelné tmavé oblasti, "umbra", a méně tmavé okolní oblasti, "penumbra". Poměr ploch obsazených "umbra" a "penumbra" se neustále mění. Dynamika, která to způsobuje, není dosud známa.D. V. Hoyt [38] spojil tuto proměnlivost struktury se silou proudění pod slunečním povrchem. Sluneční skvrny jsou vloženy (embedded) v zóně proudění (convective zone). "Penumbra" se stávají méně rozšířenými když se proudění zvyšuje a více roztažná "penumbra" ukazuje na slabší proudění. Zde je vztah ke klimatu, protože silnější proudění zvyšuje sluneční ozáření (enhances the sun's irradiance). Obrázek Figure 19 podle D. V. Hoyta [38] ukazuje poměr oblasti "umbra" k celé sluneční skvrně odvozené z dat Greenwhich Observatory. Hoyt a Schatten [39] přímo zdůrazňují, že křivka U/W se podobá křivce globální teploty, znázorněné na obrázku Figure 9.

  Křivky na obrázku Figure 19 ukazují počáteční fáze cyklů malých prstů, ve kterých rozdíl sil je vyvážen právě pro okamžik, než gravitace začne převládat. Sluneční oběžný (orbital) pohyb okolo CM je ovládán rozdílem sil, stejně jako oběhem planet okolo slunce. Tyto síly, gravitační a odstředivá (centrifugal), jsou převážně vyváženy. Ještě v jednotlivých fázích oběhu jedna síla nebo druhá může převážit. To má efekt na sluneční aktivitu. Ukázal jsem, že sluneční záře (flares) jsou předmětem směrového (directional) efektu, který je nezávislý na rotaci slunce kolem jeho osy. Když se slunce pohne pryč z CM po silném impulzu točivého momentu v jeho oběžném pohybu, dvakrát tolik září (flare) na straně slunce, která ukazuje pryč z CM, než na druhé straně. Tento efekt se vyskytne pouze pokud síla odpovídajícího impulzu řtočivého momentu ve fázi SFS překračuje přesně definovanou hornotu (precisely defined quantitative threshold) [54, 57, 60]. SFS na obrázku Figure 19, označené šipkami, se časově shodují uvnitř celého zkoumaného stoletého intervalu s vrcholky v hodnotách U/W. To ukazuje na těsný vztah mezi SFS a tímto silným slunečním prouděním. Odpovídající SFS za rámcem času obrázku Figure 19 padnou do času 1983.1, 1998.3 a 2008.4.

  Obrázek Figure 20 ukazuje, jak velké a malé prsty vzájemně na sebe působí s ohledem na klimatická data. Křivka zobrazuje vyhlazenou dvouletou klouzavou odchylku ročních celkových dešťových srážek zahrnující roku od 1851 do 1983 odvozené ze 14 německých stanic podle F. Baura [5]. Otevřené křivky označují období SFS, vztažená k maximům proměnlivosti, zatímco prázdná kolečka ukazují období SFT, které souhlasí (go along) s minimy. Pouze při dlouholetém (secular) minimu slunečních skvrn v roce 1895 je korelace slabá, pravděpodobně z důvodu nedostatku uvolnitelné magnetické energie, dostupné pouze ve velkých skupinách slunečních skvrn. Ve statistickém testu skeptická nulová hypotéza byla zamítnuta s úrovní P = 3 x10 ^-5 [60] . Tento výsledek byl potvrzen (corroborated) srážkovými daty z Anglie, Walesu, USA a Indie, stejně jako bdobnými výzkumy v teplotě [60]. Amplitudy změn jsou modulovány začátky (S) a vrcholky (konečky, tips, T) velkých prstů, označenými plochými (flat) trojúhelníčky. BFT ukazuje vztah mezi vysokými amplitudami a BFS s malými. Ukazují maxima a minima, která by se objevila, pokud by křivka byla vyhlazena. Příští maximum křivky je očekáváno v roce 1998 s amplitudou středního rozsahu a v roce 2005 s amplitudou nižšího rozsahu.

  Obrázek Figure 21 podle J. T. Houghtona a kol. [36] ukazuje vzrůstající poměr koncentrace CO 2 od roku 1958 v ppmv/rok na stanici Mauna Loa, Hawaii. Jsem zavázán za výsledek, který je zde uváděn, P. Dietzemu, který přitáhl mou pozornost k faktu, že CO2 data odrážejí rytmus cyklu malých prstů stejným způsobem, jako troposférické teploty měřené satelity ( Figure 23). Vyplněné trojúhelníčky na obrázku Figure 21 označují SFS a prázdné větší (major) z SF cyklů. Pokud délka cyklu překračuje 8 let, také menší (minor) je zahrnut. To je označeno čtverečky na špičce (diamonds). Po BHS v roce 1968 (tlustá šipka a přerušovaná svislá čára), se všechny fáze zlaté sekce (otevřené trojúhelníčky a čtverečky na špičce) shodují s význačným maximem v datech CO2 SFS (vyplněné tojúhelníčky) ukazují hluboká minima rozsahů. Přesně mezi označenými fázemi (malé křivky) je umístěno pdružné minimum. Před BHS 1968, který uvolnil fázový skok, všechno je obráceno. Dvě CO 2 maxima napravo, označené vyplněnými kroužky, nevyhovují vzoku. Leží asi šest měsíců po těch SFS, které se časově shodují se středně dobými maximy globální teploty ukázané na obrázku Figure 23. To je potvrzení výsledku, vypracovaného C. Kuo-u a kol. [48]a H. Metznerem [75], že ohřívání atmosféry přichází první a pouze šest až sedm měsíců později je následují koncentrace CO 2. Ještě to může být vidět že sluneční aktivita je zahruta. Příští minimum CO 2 je očekáváno okolo roku 1998.3, následujícím SFS, a další maximum okolo 2002.9, fáze 0.618 zlaté sekce cyklu nového malého prstu. Občasné maximum jako na konci roku 1990 se může možná vyvinout na konci roku 1998.

  Spojení předvedené na obrázku Figure 22 podle J. T. Houghtona a kol. [35] řeší viditelný problém vzájemného ovlivňování klimatologie a meteorologie: předpověď El Nina. Tento jev (phenomenon) představuje kvazicyklickou interakci mezi atmosférou a oceánem, která má klimatický efekt přes celý pacifický region a daleko za něj. To je zatím jediné opravdová oscilace v globálním měřítku, která byla dosud identifikována. Také je nazývána ENSO událost (event), pro své spojení s "jižní oscilací", kolísáním mezitropové atmosférické oscilace. Křivka vynáší měsíční úroveň moře a pozemní vzdušné anomálie od roku 1961 do 1989 pro tropickou zónu rozšířenou od 20° severně do 20° jižně. Význačné vrcholky označují ENSO události. Po BFS 1968, označené velkou prázdnou šipkou, všechny SFS, označené prázdným trojúhelníčkem, se časově shodují s vrcholky grafu. Totéž platí pro větší (major) ze zlaté sekce uvnitř cyklů formovaných po sobě jdoucími SFS. Tyto 0.618 fáze jsou označeny vyplněnými kolečky. V případě cyklu malých prstů delších než 8 let, také menší (minor) 0.382 jde spolu s vrcholky. To je označeno vyplněnými čtverečky na špičce (diamonds). Prohlubně (trough = koryto) v časových sériích jsou téměř přesně vztaženy ke středním bodům v rozhodných fázích, označených malými šipkami.

  Před počáteční fází velkého prstu v roce 1968 cyklus vystoupal (higher up) v hierarchii zlomků (fractal) slunečních cyklů a vzorek se obrátil. SFS, stejně jako větší a menší (majors and minors) z cyklů malých prstů časově souhlasí s prohlubněmi, a střední body mezi těmito fázemi jdou spolu s vrcholy. Další El Nino byl očekáván v roce 1993. To se ukázalo přesným (appeared punctually). V mé stati "The Cosmic Function of the Golden Section" (kosmická funkce zlatého řezu) [64] jsem extrapoloval tento vzorek a předpověděl další El Nina pro roky 1995 a 1998. Kritici byli skeptičtí k roku 1995, tak blízkém Ninu v roce 1993. Ovšem předpověď byla potvrzena (proved correct) [26]. Nové El Nino se začíná tvořit v roce 1997. Na konci roku 1997 Australský sekretariát pro meteorologii (Australian Bureau of Meteorology) myslel, že El Nino se ztratilo (faded away = odkvést) a v roce 1998 by měla panovat La Nina.Ovšemže, se začátkem nového roku, El Nino se opět nabilo, navzdory předpovědím o jeho brzské demisi, a ukazuje silný výkon v následujících měsících, silnější než od července do prosince 1997.

  Obrázek Figure 23 ukazuje roční průměry globální střední teploty v nižší troposféře sledované ze satelitů [108]. V kontrastu k časovým sériím "světové teploty", konstruovaným vědci z IPCC, tato data jsou objektivní a očištěné od pokřivení (free from distortions) efektem ohřevu urbanizovanými ostrovy (urban heat island; vzrůst teploty ve městech). Na rozdíl od nehomogenních (nestejnoměrných) a široce rozsekaných sítí meteorologických stanic pokrývají celou zeměkouli rovnoměrně (homogeneously). Jak může být vidět z obrázku Figure 23, teplota v roce 1995 nebyla vyšší, než v roce 1979, na začátku sledování satelity, ačkoli vědci z IPCC proklamují (claim) bezprecedentní vzrůst globální teploty v osmdesátých letech. Trend činí -0.06°C za desetiletí. Kvalita satelitních dat je potvrzena sledováním radiovými sondami. Pro stejný interval tato balónová data dávají téměř stejný trend -0.07°C [27]. Obě datové série ukazují přesně stejný směr [76]. Cyklické odchylky v datech nemohou být vysvětleny všeobecnými (general) modely cirkulace navzdory své velké nákladnosti (entailing great expense). Není zde dokonce ani pokus modelovat tak složité klimatické detaily, protože GCM je příliš chatrný (coarse) pro takové účely. Když K. Hasselmann (vedoucí protagonista skleníkového efektu) byl dotázán, proč GCM neumožňuje (do not allow for) ohřev stratosféry slunečním ultrafialovým zářením a jeho vliv na proudění v troposféře, odpověděl: "Toto hledisko je příliš složité pro zahrnutí do modelů" [8]. Poněvadž zde jsou další slunečně-pozemské vztahy, které jsou "příliš komplexní", jako je, například, dynamika pokrytí oblačností modulovaná slunečním větrem, není divu, že předpovědi založené na GCM neodpovídají realitě klimatu.

  Zajisté, pokud je převažující role slunce ve změnách klimatu známá (acknowledged), lze předpovědět další vývoj časové série na obrázku Figure 23. Vyplněné křivky ukazují SFS. Po sobě jdoucí SFS tvoří cykly, které jsou podrobeny zlaté sekci. Fáze 0.618 uvnitř malého prstu je označena otevřenou křivkou. Všechna teplotní maxima se časově shodují s fázemi označenými trojúhelníčky. Střední body mezi rozhodnými fázemi, označenými plochými trojúhelníčky, jdou podél minim teploty. Na základě tohoto vzorku jsem předpověděl střednědobé minimum globální teploty jak je měřena satelity pro rok 1997.0 a maximum pro 1998.6 [66]. Pro minimum, předpověď se ukázala správnou. Záporné teploty lámající rekordy byly sledovány po celém světě. Předpověď maxima má také dobrou šanci se projevit jako pravdivá. El Nino se o to postará. Současný ENSO a vzrůst teploty je interpretován vědci z IPCC jako způsobované lidským vlivem na klimat. Pokud by to byla pravda, jak by mohlo být El Nino a současné oteplování být předpovězeno sledováním sluneční aktivity ?

  Navzdory k úspěšným předpovědím střednědobého teplotního minima v roce 1997.0 zde budou námitky, že vztah zobrazený na obrázku Figure 23 pokrývá pouze 18 let. Satelitní data, která by začínala dříve, nejsou dostupná. Ale je možné použít časové série povrchových teplot ke kontrole vzájemných vztahů (correlation). Ty dávají významně vyšší úrovně, ale H. Gordon [27] ukázal, že satelitní teploty a povrchové časové série mají časově téměř shodné fáze. A dokonce lépe padnou data zrozená z balónových radiosond [76].   Obrázek Figure 24 podle J. P. Peixoto-a a A. H. Oorta [86] je založen na takových datech a prodlužuje výzkum zpět k roku 1958. Křivka představuje měsíční průměry atmosférických teplotních výchylek (anomalies) ve °C zprůměrované přes masu severní (nahoře) a jižní (dole) polokoule mezi povrchem a přibližně 25km výšky pro periodu od května 1958 do dubna 1988. Rozsah sledování zahrnuje výšku 22km, která hraje důležitou roli v citovaném výzkumu K. Labitzkeho a H. van Loona. Anomálie jsou vzaty vzhledem ke středním podmínkám v období 1963 až 1973. Vyhlazená křivka ukazuje 15měsíční Gaussovým způsobem filtrované hodnoty (Gaussian-type filtered values).

  Data pro jižní polokouli nejsou dostupná před rokem 1963. Vyplněné trojúhelníčky označují SFS a prázdné fázi 0.618 zklaté sekce uvnitř cyklů formovaných po sobě jdoucími SFS. Když délka cyklu překračuje 8 let, menší (minor) 0.382 fáze je označena vyplněnými čtverečky (diamonds). Korelace (znájemný vztah) mezi teplotními maximy a určenými fázemi cyklů malých prstů jsou těsné. Pokud zde jsou odchylky, činí pouze několik měsíců. Severní a jižní polokoule také ukazují dobrou podobnost (conformance). Toto potvrzení, které prodlužuje výsledky satelitních dat na čtyři desetiletí, naznačuje, že spojení mezi sřednědobými teplotními extrémy a aktivní fází cyklu malých prstů je skutečné, zvlášte pokud je součástí komplexního tkaniva vzájemných vztahů, jejichž součásti se potvrzují navzájem.

  Pokud máme na mysli, že správné předpovědi založené na semikvantitativních modelech slunečně- pozemských (solar-terrestrial) vztahů představené zde jsou myslitelné pouze pokud proměnná sluneční aktivita je převažujícím faktorem klimatických změn, vypadá složitě vzdorovat prozření, že znovu uměle vytvářená člověkostředná pozice se začíná houpat (rock). Všeobecný přehled daných výsledků značí, že klimatické změny jsou ovládány sluncem, nikoli lidstvem.

  ---

     References

  [1] Arnol'd, V. I.: Small denominators and problems of stability of motion in classical and celestial mechanics. Russ. Math. Surv. 18 (1963), 85.

  [2] Baliunas, S. & Soon, W.: Are variations in the length of the activity cycle related to changes in brightness in solar-type stars? Astrophys. J. 450 (1995), 896.

  [3] Baltuck, M., Dickey, J., Dixon, T. & Harrison, C. G. A.: New approaches raise questions about future sea level change. EOS, 1. Oktober 1996, 385, 388.

  [4] Barlow, A. K. & Latham, J.: A laboratory study of the scavenging of submicro aerosol by charged raindrops. Quart. J. R. Met. Soc. 109 (1983), 763.

  [5] Baur, F.: Abweichungen der Monatsmittel der Temperatur Mitteleuropas & des Niederschlags in Deutschland. Beilage zur Berliner Wetterkarte des Instituts für Meteorologie der Freien Universität Berlin vom 24. 6. 1975.

  [6] Bossolasco, M., Dagnino, I., Elena, A. & Flocchini, G.: Thunderstorm activity and interplanetary magnetic field. Riv. Italiana Geofis. 22 (1973), 293.

  [7] Brückner, E.: Klimaschwankungen seit 1700. Geographische Abhandlungen 14 (1890), 325.

  [8] Bührke, T.: Die Flecken der Sterne. Süddeutsche Zeitung vom 30. 10. 1997, 41.

  [9] Burroughs, W. J.: Weather cycles - real or imaginary? Cambridge University Press,1992, 38, 128, 149.

  [10] Butler, C. J.: A two-century comparison of sunspot cycle length and temperature change - the evidence from Northern Ireland. In: Emsley, J., Hsg.: The global warming debate. The report of the European Science and Environment Forum (ESEF). London, ESEF, 1996, 215.

  [11] Clough, H. W.: Synchronous variations in solar and terrestrial phenomena. Astrophys. J. 22 (1905), 42.

  [12] Clough, H. W.: The 11-year sunspot period, secular periods of solar activity, and synchronous variations of terrestrial phenomena. Monthly Weather Rev. 60 (1933), 99.

  [13] Courtney, R. S.: Die Risiken des global warming. In: H. Metzner, Hsg.: Treibhaus-Kontroverse & Ozon-Problem. Tübingen, Europäische Akademie für Umweltfragen, 1996, 159.

  [14] Dicke, R. H.: The sun's rotation and relativity. Nature 202 (1964), 432.

  [15] Dickinson, R. E.: Solar variability and the lower atmosphere. Bull. Am. Meteorol. Soc. 56 (1975), 1240.

  [16] Eddy, J. A.: Historical evidence for the existence of the solar cycle. In: White, O. R.: The solar output and its variation. Boulder, Colorado Associated University Press, 1977, 67.

  [17] Eddy, J. A.: A new sun. The solar results from skylab. Washington, D. C., NASA, 1979, 12.

  [18] EOS, Trans. Amer. Geophys. Union, 18. Oktober 1988, 1.

  [19] Fichefet, T.: Solar radiation and global climate change: some experiments with a two-dimensional climate model. In: B. Frenzel, Hsg.: Solar output and climate during the Holocene. Stuttgart-Jena-New York, Gustav Fischer Verlag, 1995, 169.

  [20] Flohn, H.: Jüngste Klimaänderungen: Treibhauseffekt oder Beschleunigung des Wasserkreislaufs. In: Metzner, H., Hsg.: Globale Erwärmung - Tatsache oder Behauptung? Tübingen, Europäische Akademie für Umweltfragen, 1993, 91.

  [21] Foukal, P. V.: The variable sun. Scient. American, Februar 1990, 39.

  [22] Foukal, P. & Lean, J.: An empirical model of total solar irradiance between 1874 and 1988. Science 247 (1990), 556- 558.

  [23] Franke, H.: Lexikon der Physik. Stuttgart, Francksche Verlagshandlung, 1969, 845, 1603.

  [24] Friis-Christensen, E. & Lassen, K.: Length of the solar cycle: an indicator of solar activity closely associated with climate. Science 254 (1991), 698.

  [25] Fröhlich, C.: Variations in total solar irradiance. In: B. Frenzel, Hsg.: Solar output and climate during the Holocene. StuttgartJena-New York, Gustav Fischer Verlag, 1995, 125, 126, 127.

  [26] Fu, L.L, Koblinsky, C. J., Minster, J. F. & Picaut, J.: Reflecting on the first three years of TOPEX/POSEIDON. EOS 77 (1996), Nr. 12, 19. März 1996, 109,111, 117.

  [27] Gordon, A. H.: Bias in measured data. In: Bate, R., Hsg.: Global Warming. The continuing debate. Cambridge, The European Science and Environment Forum (ESEF), Cambridge, 1998, 55.

  [28] Groveman, B. S. & Landsberg, H. E.: Simulated northern hemisphere temperature departures 1579-1880. Geophysical Research Letters, 6 (1979), 767.

  [29] Haigh, J.: On the impact of solar variability on climate. Science 272 (1996),981.

  [30] Hansen, J. E. & Lebedeff, S.: Global surface air temperatures. Update through 1987. Geophysical Research Letters 15 (1988), 323.

  [31] Hansen, J., Lacis, A., Rind, D., Russell, G., Stone, P., Fung, I., Ruedy, R. & Lerner, J.: Climate sensitivity: analysis of feedback mechanisms. In: J. E. Hansen & T. Takahashi, Hsg.: Climate processes and climate sensitivity. Geophys. Series 29. Washington, D. C., Am. Geophys. Union (AGU),1990, 130.

  [32] Hansen, J. E., Lacis, A. A., & Ruedy, R. A.: Comparison of solar and other influences on long-term climate. In: K. H. Schatten & A. Arking, Hsg.: Climate impact of solar variability. Greenbelt, NASA, 1990, 142.

  [33] Harvey, L. D. D.: On the role of high latitude ice, snow, and vegetation feedbacks in the climatic response to external forcing changes. Climatic Change 13 (1988), 191.

  [34] Hood, L. L. & Jirikowic, J. L.: A mechanism involving solar ultraviolet variations for modulating the interannual climatology of the middle atmosphere. In: K. H. Schatten & A. Arking, Hsg.: Climate impact of solar variability. Greenbelt, NASA, 1990, 165.

  [35] Houghton, J. T., Jenkins, G. J. & Ephraums, J.J.: Climatic change. The IPCC scientific assessment. Cambridge University Press, 1990.

  [36] Houghton, J. T., Meira Filho, L. G., Callander, B. A., Harris, N., Kattenberg, A. & Maskell, K: Climate Change 1995. Cambridge, 1996, 81, 366, 381.

  [37] Howard, R.: The rotation of the sun. Scient. American 232 (1975), 106.

  [38] Hoyt, D. V.: Using the boundary conditions of sunspots as a technique for monitoring solar luminosity variations. In: K. H. Schatten & A. Arking, Hsg.: Climate impact of solar variability. Greenbelt, NASA, 1990, 44.

  [39] Hoyt, D. V. & Schatten, K. H.: The role of the sun in climate change. New York-Oxford, Oxford University Press, 1997, 61, 70, 86, 184,188,194, 214.

  [40] Jones, P. D.: Hemispheric surface air temperature variations. Recent trend and an update to 1987. J. Climate 1 (1988), 645.

  [41] Jose, P. D.: Sun's motion and sunspots. Astron. J. 70 (1964), 195.

  [42] Joselyn, J. A.: SESC methods for short-term geomagnetic predictions. In: Simon, P. A., Heckman, G. & Shea, M. A.: Solar-terretrial predictions. Proceedings of a workshop at Meudon, 18.-22. Juni 1984. Boulder, National Oceanic and Atmospheric Administration, 1986, 404.

  [43] Kahl, J. D., Charlevoix, D. J., Zaitseva, N. A., Schnell, R. C. & Serreze, M. C.: Absence of evidence for greenhouse warming over the Arctic Ocean in the past 40 years. Nature 361 (1993), 335.

  [44] Kaku, M.: Quantum field theory. Oxford University Press, 1993, 14.

  [45] Kapfraff, J.: Connections. The geometry bridge between art and science. New York, McGraw Hill, 1991, 85, 89, 308, 313.

  [46] Kertz, W.: Einführung in die Geophysik. Mannheim, Bibliographisches Institut, 1971, 376-377.

  [47] Kolmogorov, A. N.: Preservation of conditionally periodic movements with small change in the Hamiltonian function. Lecture Notes in Physics 93 (1979), 51.

  [48] Kuo, C., Lindberg, C. & Thomson, D. J.: Coherence established between atmospheric carbon dioxide and global temperature. Nature 343 (1990), 709.

  [49] Labitzke, K, & van Loon, H.: Sonnenflecken & Wetter. Gibt es doch einen Zusammenhang? Die Geowissenschaften 8 (1990), 1.

  [50] Labitzke, K. & van Loon, H: Some recent studies of probable connection between solar and atmospheric variability. Ann. Geophysicae 11 (1993), 1084.

  [51] Labitzke, K, & van Loon, H.: Associations between the 11-year sunspot cycle, the quasi-biennial oscillation, and the atmosphere. Philosophical Transactions of the Royal Society of London, A, 330 (1990), 577.

  [52] Lamb, H. H.: Climate: Present, past, and future. Bd. 1. London, Methuen,1972, 186, 456.

  [53] Landsberg, H. E.: Man-made climatic changes. In: Proceedings of the symposium on physical and dynamic climatology of the World Meteorological Organization 347 (1974), 262.

  [54] Landscheidt, T.: Beziehungen zwischen der Sonnenaktivität & dem Massenzentrum des Sonnensystems. Nachrichten der Olbers-Gesellschaft 100 (1976), 12, 14-15.

  [55] Landscheidt, T.: Solar oscillations, sunspot cycles, and climatic change. In: McCormac, B. M., Hsg.: Weather and climate responses to solar variations. Boulder, Associated University Press, 1983, 301, 302, 304.

  [56] Landscheidt, T.: Cycles of solar flares and weather. In: Moerner, N.A. & Karlén, W., Hsg.: Climatic changes on a yearly to millenial basis. Dordrecht, D. Reidel, 1984, 475, 476.

  [57] Landscheidt, T.: Long-range forecast of energetic x-ray bursts based on cycles of flares. In: Simon, P. A., Heckman, G. & Shea, M. A.: Solar-terretrial predictions. Proceedings of a workshop at Meudon, 18.-22. Juni 1984. Boulder, National Oceanic and Atmospheric Administration, 1986, 85, 86, 87-88.

  [58] Landscheidt, T.: Long-range forecast of sunspot cycles. In: Simon, P. A., Heckman, G. & Shea, M. A.: Solar-terretrial predictions. Proceedings of a workshop at Meudon, 18.-22. Juni 1984. Boulder, National Oceanic and Atmospheric Administration, 1986, 53-55.

  [59] Landscheidt, T.: Long-range forecasts of solar cycles and climate change. In: Rampino, M. R., Sanders, J. E., Newman, W. S. & Königsson, L. K.: Climate. History, Periodicity, and predictability. New York, van Nostrand Reinhold, 1987, 433-438.

  [60] Landscheidt, T.: Solar rotation, impulses of the torque in the sun's motion, and climatic variation. Climatic Change 12 (1988), 267-268, 270, 277, 278-280, 283, 286-290.

  [61] Landscheidt, T. & Wöhl, H.: Solares Aktivitätsminimum erst 1989/90? Sterne & Weltraum, November 1986, 584.

  [62] Landscheidt, T.: Relationship between rainfall in the northern hemisphere and impulses of the torque in the sun's motion. In: K. H. Schatten & A. Arking, Hsg.: Climate impact of solar variability. Greenbelt, NASA, 1990, 260.

  [63] Landscheidt, T.: Global warming or Little Ice Age? In: Finkl, C. W., Hsg.: Holocene cycles. A Jubilee volume in celebration of the 80th birthday of Rhodes W. Fairbridge. Fort Lauderdale, The Coastal Education and Research Foundation (CERF), 1995, 372, 373, 374-375.

  [64] Landscheidt, T.: Die kosmische Funktion des Goldenen Schnitts. In: P. H. Richter, Hsg.: Sterne, Mond & Kometen. Bremen & die Astronomie. Bremen, Verlag H. M. Hauschild, 1995, 240-276.

  [65] Landscheidt, T.: Klimavorhersage mit astronomischen Mitteln? Fusion 18 (1997), Nr. 1, 58.

  [66] Landscheidt, T.: Forecast of global temperature, El Nino, and cloud coverage by astronomical means. In:Bate, R., Hsg.: Global Warming. The continuing debate. Cambridge, The European Science and Environment Forum (ESEF), 1998, 172.

  [67] Laskar, J.: A numerical experiment on the chaotic behaviour of the solar system. Nature 338 (1989), 237.

  [68] Lassen, K. & Friis-Christensen, E.: Variability of the solar cycle length during the past five centuries and the apparent association with terrestrial climate. Journ. of Atmos. Terr. Phys. 57 (1995), 835.

  [69] Livingston, W. C.: Secular change in equivalent width of C 5380, 1978-1990. In: K. H. Schatten & A. Arking, Hsg.: Climate impact of solar variability. Greenbelt, NASA, 1990, 336.

  [70] van Loon, H. & Labitzke, K.: The 10-12-year atmospheric oscillation. Meteorol. Zeitschrift 3 (1994), 259.

  [71] Markson, R. & Muir, M.: Solar wind control of the earth's electric field. Science 208 (1980), 979.

  [72] Mason, B. I.: Towards the understanding and prediction of climatic variations. Quart. J. Roy. Soc. 102 (1976), 478.

  [73] McKinnon, J. A. : Sunspot numbers 1610-1985. Boulder, World Data Center A for Solar Terrestrial Physics, 1987.

  [74] Mecherikunnel, A. T. & Kyle, H. L: Solar constant data from Earth Radiation Budget measurements. In: K. H. Schatten & A. Arking, Hsg.: Climate impact of solar variability. Greenbelt, NASA, 1990, 316.

  [75] Metzner, H.: Gibt es einen CO -induzierten Treibhaus-Effekt? In: H. Metzner, Hsg.: Treibhaus-Kontroverse & Ozon- 2 Problem. Tübingen, Europäische Akademie für Umweltfragen, 1996, 89.

  [76] Michaels, P. J. & Knappenberger, P. C.: The United Nations Intergovernmental Panel on Climatic Change and the scientific "consensus" on global warming. In: Emsley, J., Hsg.: The global warming debate. The report of the European Science and Environment Forum. London 1996, 166.

  [77] Mitchell, J. M., Stockton, C. W. & Meko, D. M.: Evidence of a 22- year rhythm of drought in the Western United States related to the Hale solar cycle since the 17th century. In: B. M. McCormac & T. A. Seliga, Hsg.: Solar- terrestrial influences on weather and climate. Dordrecht,Reidel, 1979, 125.

  [78] Mogey, R.: The cycles in inflation. Cycles 44 (1993), 102.

  [79] Moser, J.: Stable and random motions in dynamical systems. Princeton University Press, 1973.

  [80] Moss, F. & Wiesenfeld, K.: The benefits of background noise. Scient. American, August 1995, 66.

  [81] National Geophysical Data Center, Boulder: X-ray flares. SOLRAD (1968-1974), GOES (1975-present).

  [82] Neeman, B. U., Ohring, G. & Joseph, J. H.: The Milankocich theory and climate sensitivity. Part I: Equilibrium climate model solution for the present surface conditions. J. Geophys. Res. 93 (1988), 11153.

  [83] Negendank, J. F. W., Brauer, A. & Zolitschka, B.: Die Eifelmaare als erdgeschichtliche Fallen & Quellen zur Rekonstruktion des Paläoenvironments. Mainzer geowiss. Mitt. 19 (1990), 235.

  [84] Nesme-Ribes, E., Baliunas, S. L. & Sokoloff, D.: The stellar dynamo. Scient. American August 1996, 51-52.

  [85] Newton, I.: Mathematische Prinzipien der Naturlehre. Darmstadt, Wissenschaftliche Buchgesellschaft, 1963, 532.

  [86] Peixoto, J. P. & Oort, A. H.: Physics of climate. New York, American Institute of Physics, 1992, 466.

  [87] Peng, L., Chou, M. D. & Arking, A.: Climate studies with a multi- layer energy balance mode. Part I: Model description and sensitivity to the solar constant. J. Atmosph. Sci. 39 (1987), 5505.

  [88] Posmentier, E. S., Soon, W. H. & Baliunas, S. L.: Relative impacts of solar irradiance variations and greenhouse changes on climate, 1880-1993. In: Bate, R., Hsg.: Global Warming. The continuing debate. Cambridge, The European Science and Environment Forum (ESEF), Cambridge, 1998, 159.

  [89] Potter, G. L. & Cess, R. D.: Background tropospheric aerosols: incorporation within a statistical dynamical climate model. J. Geophys. Res. 89 (1984), 9521.

  [90] Priem, H. N. A.: CO and climate: a geologist's view. Space Science Reviews 81 (1997), 193. 2

  [91] Ramanathan, V., Barkstrom, B. R. & Harrison, E. F.: Climate and the earth's radiation budget. Physics Today, Mai 1989, 22.

  [92] Reiter, R.: Influences of solar activity on the electric potential between the ionosphere and the earth. In: B. M. McCormac & T. A. Seliga, Hsg.: Solar-terrestrial influences on weather and climate. Dordrecht, Reidel, 1979, 251.

  [93] Rind, D. & Overpeck, J. T.: Hypothesized causes of decadal-to- century-scale climate variability - climate model results. Quat. Sci. Rev. 12 (1993), 357.

  [94] Robock, A: Solar, volcanic, and anthropogenic influences on climate for the past 500 years. Klimakonferenz "Klimaveränderungen - Ursachen & Auswirkungen", 10. -11. November in Bonn.

  [95] Roederer, J. G.: Solar variability effects on climate. In: In: B. Frenzel, Hsg.: Solar output and climate during the Holocene. Stuttgart-Jena-New York, Gustav Fischer Verlag, 1995, 3, 17.

  [96] Scherhag, R.: Die explosionsartigen Stratosphärenerwärmungen des Spätwinters 1951/52. Berichte des Deutschen Wetterdienstes der US-Zone Nr. 38 (1952), 51.

  [97] Schlesinger, B. M., Cebula, R. P., Heath, D.F., DeLand, M. T & Hudson, R. D.: Ten years of solar change as monitored by SBUV and SBUV2. In: K. H. Schatten & A. Arking, Hsg.: Climate impact of solar variability. Greenbelt, NASA, 1990, 341.

  [98] Schönwiese, C. D.: Northern hemisphere temperature statistics and forcing. Part B: 1579-1980. Arch. Met. Geoph. Biocl., Ser. B 35, 164.

  [99] Schönwiese, C. D.: Der Treibhauseffekt: Weltweit wird das Wasser steigen. Bild der Wissenschaft, September 1987, 97, 98.

  [100] Schönwiese, C. D.: Klima im Wandel. Hamburg, 1994, 99, 161.

  [101] Schostakovitsch, W. B.: Bodenablagerungen der Seen & periodische Schwankungen der Naturerscheinungen. Mémoires de l'Institut Hydrologique 13 (1934), 95.

  [102] Schriever, K. H. & Schuh, F.: Enzyklopädie Naturwissenschaft & Technik. Weinheim, Zweiburgen Verlag, 1980, 2227.

  [103] Schuurmans, C. J. E.: Effects of solar flares on the atmospheric circulation. In: B. M. McCormac & T. A. Seliga, Hsg.: Solar-terrestrial influences on weather and climate. Dordrecht, Reidel, 1979, 105.

  [104] Showstack, R.: Rivers of sunlight, EOS, 9. September 1997, 382.

  [105] Singer F.: Globale Erwärmung. In: H. Metzner, Hsg.: Treibhaus- Kontroverse & Ozon-Problem. Tübingen, Europäische Akademie für Umweltfragen, 1996, 31.

  [106] Solar Geophysical Data - comprehensive reports: Monthly counts of grouped solar flares Jan 1965 - Mar 1997. Number 637, September 1997, 7.

  [107] Soon, W. H., Posmentier, E. S. & Baliunas, S. L.: Inference of solar irradiance variability from terrestrial temperature changes, 1880-1993. An astrophysical application of the sun-climate connection. The Astrophys. J. 472 (1996), 891.

  [108] Spencer, R. W., Christy, J. R. & Grody, N. C.: Global atmospheric temperature monitoring with satellite microwave measurements: method and results 1979-1984. J. Climate 3 (1990), 1111.

  [109] Stuiver, M., Grootes, P. M. & Braziunas, T. F.: The GISP delta ¹⁸O climate record of the past 16,500 years and the role of 18 the sun, ocean, and volcanoes. Quat. Res. 44(1995), 341.

  [110] Sussman, G. J. & Wisdom, J.: Chaotic evolution of the solar system. Science 257 (1992), 56.

  [111] Svensmark, H. & Friis-Christensen, E.: Variation of cosmic ray flux and global cloud coverage - a missing link in solarclimate relationships. J. Atm. Sol. Terr. Phys. 59 (1997), 1225.

  [112] Svensmark, H.: Possible mechanisms of solar activity modulation of the earth's climate. Klimakonferenz "Klimaveränderungen - Ursachen & Auswirkungen", 10. -11. November in Bonn.

  [113] Tinsley, B. A.: Do effects of global atmospheric electricity on clouds cause climatic changes? EOS, 19. August 1997, 341, 344, 349.

  [114] Weber, G.-R.: Smudged fingerprint: The elusive search for a human impact on the climate system. In: Bate, R., Hsg.: Global Warming. The continuing debate. Cambridge, The European Science and Environment Forum (ESEF), Cambridge, 1998, 63.

  [115] Wetherald, R. T. & Manabe, S.: The effects of changing the solar constant on the climate of a general circulation model. J. Atmosph. Sci. 32 (1975), 2044.

  [116] Wiesenfeld, K.: An introduction to stochastic resonance. In: J. R. Buchler & H. E. Kandrup: Stochastic processes in astrophysics. New York, New York Academy of Sciences, 1993, 13.

  [117] Wiin-Christensen, C. & Wiin-Nielsen, A.: Limited predictability and the estimated greenhouse effect. In: Bate, R., Hsg.: Global Warming. The continuing debate. Cambridge, The European Science and Environment Forum (ESEF), Cambridge, 1998, 41.

  [118] Wilcox, J. M.: Solar activity and the weather. J. Atmosph. Terr. Phys. 37 (1975), 237.

  [119] Wolff, C. L. & Hoegy, W. R.: Solar irradiance observed from PVO and inferred solar rotation. In: K. H. Schatten & A. Arking, Hsg.: Climate impact of solar variability. Greenbelt, NASA, 1990, 58.

  [120] Yoshimura, H.: The 110-year periodic modulations of solar magnetic cycle and solar total irradiance and luminosity. STEP GBRSC News, 5 (1995), No.2, 7.

  A German language version of the above paper

     

  

  Return to the " Climate Change Guests Debate" Page

  Return to "Still Waiting For Greenhouse" Main Page

        Při překladu jsem se soustředil na doslovnost, za kvalitu a případné chyby se omlouvám. Vladimír Hlaváč